Sokolka v zemi chryzantémy a meče

22.12.2010

SAYONARA

---

20.12.2010

Tokio nikdy nebo navždy

Rozloučit se s Japonskem návštěvou Tokia, nechat se strhnout do víru a nakonec už se ani nebránit.

Seznamujeme se. Rozbouřené moře lidských těl, černá hmota se přelévá ze stanice do stanice, prapodivný organismus, jehož tělo složené z chaotických částic sebou mele pod zemí a nad zemí, nikdy se nepřestane hýbat. Ježím se, nohy zapírám do podlahy, ale všechno marné, jdu, kam jdou ostatní, na individualitu nebo špatné odbočení tady není čas. Ve stanici Tsukijishijo páchne rybina, ale liduprázdná zahrada z dob jednáctého šóguna voní tlejícím listím.

Mysl zklidněná pohledem na spící kachny v zahradě je v zápětí rozdivousena výpravou do šintoistického chrámu Yasukuni, kde prodlévají duše japonských vojáků padlých za vlast zhruba od poloviny 19. století dále. Uskladnění dušiček kardinálních zločinců z druhé světové války trápí hlavně Čínu a Koreu, jelikož ono se na to špatně kouká, když se jde japonský premiér k zemi klanět památce těch, co přispěli k masovému utrpení Japonskem utlačovaných národů. Prohlídka přidruženého muzea mi způsobuje lehkou žaludeční koliku, dějepisecké blouznění dosahuje vrcholu, když je Japonsko představeno jako pacifistická zem ve své historii prostá veškerých imperialistických ambic. Fotografie národních hrdinů jsou vystaveny jedna vedle druhé v drobných černých rámečcích a na konci je hromada rámečků prázdná. Zatím. Vybíhám se nadýchat čerstvého vzduchu a kleju.

Když se setmí, skoro to není poznat. Město vzplane miliony světel a světýlek, dívám se na tokijskou pochodeň z výšky 150 metrů a trochu se třesu, Někdo mi v tu chvíli schází po boku.

Bolí mě záda, štípou oči a studí nohy, celodenního dobrodružství bylo dost a někdo už se mě musí ujmout, jinak si sednu na obrubník a hořce zapláču. Ve stanici Shibuya, kde denně přestupuje několik milionů lidí, zazáří žlutý šál Yasuko, a já se odevzdávám do hostitelčiných rukou, ve slepé důvěře, jako vždycky.

V pátek už se po sobě nedíváme tak nedůvěřivě. Asakusa a novoroční trhy, krátký výlet na lodi po řece Sumida, úprk do Národního muzea a tam čiré zoufalství nad rozsáhlostí sbírky a nedostatkem času.

Po setmění jeden z obchodních uzlů jmeném Ginza a večer zakotvení v přístavu známé tváře, bratrance Soichira. Jak to zahřeje, když najednou jeden z tolika obličejů v davu poznávám, setkání začíná podáním ruky a končí objetím, mezitím jíst a pít a vykládat si o všem možném. Vracím se k Yasuko sama a zvládám to bez potíží, ono se i Tokio nakonec poddá, člověk mu prostě nesmí dát najevo, že se do bludiště bez jištění bojí.

V sobotu to začínám mít na háku. Vydávám se znovu do Národního muzea a pět hodin tam poletuju. Ze všeho jsem na větvi – ze soch, z malby, z užitého umění. Potemnělé sály s archologickými vykopávkami mi energii neodčerpávají, ale právě naopak, přestože venku zimní slunce hřeje do nahých korun stromů, nelituju, že jsem zavřená v minulých světech, a nemůžu se nabažit.

A v neděli, v neděli už to v Tokiu znám. Zbývající body na seznamu toho, co musím bezpodmínečně stihnout, s klidným srdcem škrtám, a celé dopoledne trávím s Yasuko projížďkou na kole, pitím kávy, nákupem na oběd a klábosením u kuchyňského stolu, o rodině a jak je to s ní těžké a jak to přece bez ní není ono.

Končím v bytě dávného kamaráda z Vysočiny, rozveselená těžko uvěřitelným setkáním, které se vyloupne do nekomplikovaného večera v okouzlující společnosti rodiny k pohledání a plyšových monster.

Zbývají dva dny v Osace. Dva dny.

---

15.12.2010

Su-mi-ma-sen!

Já se hrozně vomlouvám, já jsem se na vás dva tejdny vykašlala.

Důvodů je několik, asi bych měla předstírat, že tím hlavním byl nápor ve škole. Takhle jsem s ostatními evropskými ženami trávila oba první prosincové týdny:

Poslední zápočtová seminárka dovyzvracena v pondělí ve čtyři ráno, včera poslední přednášky. Večer jsem se malounko zřídila ze saké a dnes v noci odjíždím na čtyři dny do hlavního města. Do Osaky se vrátím v pondělí a než zvednu ve středu kotvy, ještě vám ukážu Tokio.

Ochladilo se. Města se topí ve "vánoční" výzdobě, nasvícení bambusového lesa v Arashiyamě (http://www.hanatouro.jp/arashiyama/index.html) mi učarovalo, ornamentální orgie v Kobe (http://www.kobe-luminarie.jp/) jsem nějak nestrávila, nevím, asi jsem nebyla v té správné recipientské náladě. No a takhle si místní vyzdobili městečko Joyo.

Zážitků jsem plná, viděla, slyšela, ochutnávala, očichávala a hladila jsem všelicos, ale vypsat to nestihnu a snad ani nedovedu. Nasávání cizí a přece už blízké kultury probíhá zběsilou rychlostí, hlavou i smysly. Ale víc a lépe snad až u piva.

Všichni, co čtete moje řádky, jste pochopili, že mám Japonsko ráda a že ho příští týden opustím s těžkým srdcem.

A přece nemyslím na nic než na Ruzyň.

PS: Dnes jsou to čtyři roky, co umřel táta. Myslete na mou mámu, je jí určitě hrozně.

---

1.12.2010

O pozornost prosím

Dobrý přítel, pracovník brněnské neziskovky Podané ruce, mě informoval o vydání sborníku literárních prací ze soutěže pro klienty drogových služeb "Moje cesta ke svobodě". Ctrl+C Ctrl+V z Pavlova e-mailu:

Sborník vydalo nakladatelství Větrné Mlýny a obsahuje básně, povídky a úvahy lidí, kteří se kvůli problémům s drogami dostali do vězení, léčeben nebo na ulici. Jde v každém směru o jedinečnou publikaci, která zachycuje pohledy „zevnitř“ na téma nelegálních drog – najdete v ní jak příběhy s happy endem, tak i syrové zachycení reality užívání nelegálních drog vytvářející zdání absolutní bezvýchodnosti.

Sborník si můžete objednat na adrese nakladatelství: http://www.vetrnemlyny.cz/knihy/166-Moje-cesta-ke-svobode. Jeho koupí mimo jiné přispějete na aktivity Sdružení Podané ruce – jmenovitě agentury Pasáž zaměřené na sociální integraci bývalých uživatelů drog.

Ještě ho sama nemám, ale nebudu váhat. Ke koupi srdečně zvu!

---

30.11.2010

Zábava masová, rozjímání po jednom

Ze školy momentálně trochu šílí. I tak ale každý den v Japonsku vyplaví něco pozoruhodného, ať už se nad tím ušklíbne nebo rozněžní.

Na narozeninové večeři její čerstvě pětadvacetileté spolužačky Ilke. Horní řada zleva: Satomi, Kazuko, Chiharu, Ioana, Sokolka (asi se snaží nevypadat příliš vysoká). Spodní řada zleva: Yuko, její manžel Marc (Brit), oslavenkyně, Nynke, Lara.

O víkendu jela s Kazuko k její sestře, obléknout se do kimona a troufale se v něm projít městem. Padlo rozhodnutí oděv si z druhé ruky koupit, teď už jen nejíst a nikam nejezdit, aby na něj ušetřila.

Rodinné foto, věnujte pozornost drzému opeřenci na jejím rameni. Nestydatě návštěvu tahal za naušnice a pískal jí do ucha.

A na závěr rozkošná dvojice záběrů. Jeden z protestantského kostela v Ibaraki, autorem je Tadao Ando. Druhý z osackého hnízda neřesti, hnusočtvrti Shinsekai. Tohle všechno je Japonsko.

---